Pocházím z věřící rodiny, ale toto tradiční náboženství ve mně zanechávalo spíše negativní pocity a postoje. Neměla jsem ráda neděli, protože jsem ráno musela vstát a jít do kostela, tam to nějak přežít jednu hodinu a pak zase domů. Vadilo mi, že se mě nikdo neptal, jestli tam chci jít nebo ne, ale prostě jsem musela. Byla to moje povinnost. O Bohu se u nás nikdy moc nemluvilo a Bibli jsme měli pouze obrázkovou pro mládež, pašovanou z Jugoslávie. Toto čtení mě ale příliš nezaujalo, protože jsem těm věcem vůbec nerozuměla a nikdo mi to nedokázal vysvětlit. Také jsem prožívala velkou nejistotu v tom, jestli Bůh je nebo není. Někdy jsem si myslela, že je a někdy zase, že není. A když náhodou je, tak jak se dostanu do nebe? Také jsem se hrozně bála smrti, protože jsem tyto věci neměla vyřešené.
Když mi bylo osmnáct, odešla jsem studovat na vysokou školu do Ostravy. Byl to vlastně takový útěk před Bohem a před tím, co jsem považovala za křesťanství. Konečně jsem byla daleko od domova a mohla jsem si dělat, co jsem chtěla! Asi ve třetím ročníku jsem s kamarádkou, která byla nevěřící, začala dobrovolně chodit do kostela a také navštěvovat setkání vysokoškolské katolické mládeže. Moc se mi tam líbilo, avšak kamenem úrazu byla modlitba. Nechápala jsem, jak mohou inteligentní studovaní lidé nahlas přede všemi mluvit k někomu, kdo není vidět, a ještě k tomu být tak ponížení! Nikoho jsem se na to neodvážila zeptat, ale chtěla jsem být také taková. Jenže jsem nevěděla, jak to udělat.Také jsem chodila na kurs angličtiny do křesťanské jazykové školy, a když se mě tam jedna dívka zeptala, jestli věřím v Boha, tak jsem řekla, že ANO. Ale pak jsem se zhrozila a v duši zastyděla, protože to nebyla pravda! A tak jsem začala hledat Boha, abych jakoby zpětně dokázala a potvrdila svoje prohlášení.
V tu dobu k nám na koleje začala docházet Katka, která byla ze studentského společenství „Studenti pro Krista“. Vždycky jsem se na ni moc těšila, protože jsme ještě společně s kamarádkou studovaly Bibli, povídaly si o Bohu, o Pánu Ježíši, o nás a našich životech. Bylo to moc zajímavé, protože doma jsme se takto nikdy nebavili. Jednou nám Katka vysvětlila, jak můžeme navázat osobní vztah s Bohem – a to tím, že přijmeme Pána Ježíše do našeho života a uvěříme tomu, že na kříži zemřel i za naše hříchy. Dozvěděla jsem se, že přijetím Pána Ježíše do svého života získáme věčný život a odpuštění hříchů. Uznala jsem, že je to asi pravda, ale nedokázala jsem to přijmout. Přesto jsem často říkala Pánu Ježíši: „Vstup do mého života a dokaž nějak svoji existenci! Ať se něco stane, ať Tě třeba potkám na ulici nebo ať začnou z nebe padat trakaře!“. Jenže se nic nedělo. Až jednou, 10. prosince 1992 jsem se rozhodla, že tedy zkusím dát svůj život Pánu Ježíši, jen tak, bez důkazů. (A když to nebude fungovat, tak vlastně o nic nepřijdu.) A tak jsem to udělala. Přijala jsem Pána Ježíše do svého života. Nebylo to doprovázeno žádnými zvláštními pocity ani se nestal žádný zázrak, ale vím, že to byl ten nejdůležitější okamžik mého života.
Pán Ježíš skutečně vstoupil do mého života a začal jej měnit od základu. Začal měnit můj charakter, moje vztahy s lidmi, s rodiči, s přáteli. Mohla jsem začít Pána Boha poznávat takového, jaký je. Pán Bůh mi dal do srdce jistotu, že budu na věčnosti s ním, že mě miluje a že mě nikdy neopustí. Také dal smysl mému životu a zbavil mě strachu ze smrti. Postupně jsem Pánu Bohu odevzdala všechny oblasti svého života: školu, práci, bydlení, manželství, budoucnost, celý život.
Už je to více než sedmnáct let, co jsem se stala křesťankou, a nikdy – NIKDY – jsem toho nelitovala. V mém životě nebyly a nejsou jenom krásné a radostné dny, ale i těžké chvíle, ztráty, boje a zkoušky, ale Pán Bůh je ten, který mě tím vším provází. On je ten, který dává sílu a naději.
Pán Ježíš je živý Bůh a chce být Pánem a Průvodcem života každého člověka.