Můj příběh začíná dne 21. dubna 2005. Je překvapivě chladné ráno a já jdu – no, spíše se snažím jít – na autobus. Můj příběh nezačíná a možná pro někoho ani nekončí pozitivně. Jedu do nemocnice. Možná jindy bych se děsila, ale teď se mi ulevilo. Mám za sebou dva měsíce krušných chvil, kdy jsem pozorovala, jak mé tělo slábne, jak se postupně nezvládám učesat, najíst, dojít do školy. Dohady o mé diagnóze byly různé: nejdříve únava z chřipky, pak jarní únava, a nakonec ze mě byl hypochondr. Před pár dny jsem upadla na přechodu pro chodce a nemohla se zvednout. Když se mi to podařilo, upadla jsem znovu, tak, že jsem se už skoro ani nepohnula. A tak mě konečně poslali na vyšetření na neurologii. Jsem ráda, že se do té nemocnice konečně dostanu, protože jen tam mi mohou pomoct. Neděsím se. Nemám představu, do čeho jdu.
Tenkrát mě napadaly různé otázky. „Proč zrovna já?“ Na tohle jsem do dneška odpověď nedostala. Moji „záhadnou“ diagnózu stanovili už první den. Pamatuji si, jak mi to pan doktor po vyšetření na EMG řekl, a já se začala smát. Zatvářil se divně a podotkl, že na tom není nic k smíchu, že to je vážná věc a že je to na celý život. Ale to nešlo… Největší peklo pro mě bylo vždy nevědět. Nevědět kdo jsem, kde jsem a co se se mnou děje. Tohle jasné slovo, ať už znamenalo cokoliv, pro mě tedy byla v podstatě velká úleva. Ještě ten den mi dali nějaké prášky, po kterých mi bylo zázračně dobře. „Když ta holka přišla, tak nemohla ani do schodů – a teď může lítat po chodbě nemocnice!“ Sestřičky byly ze mne na větvi.
Takhle to šlo nějakou dobu a já myslela, že mi už nic není. Jenže pak jsem chytla chřipku a všechno se zhoršilo na původní úroveň. Doktoři mi zvýšili dávky prášků, ale stejně mi nebylo nijak moc dobře. Dozvěděla jsem se, že jediná naděje je operace; jenže v tomto stavu mě nemohli operovat.
Bylo mi divně. Ani jsem doktorům neřekla, že se mi špatně dýchá, protože by mě nechtěli operovat už vůbec. Později jsem se dozvěděla, jaké to pro mě bylo riziko, a říkám si, že nade mnou držel ochrannou sám Bůh.
Teprve po čase jsem zjistila důsledky nemoci. Není to hrozná bolest, spíše fyzická slabost, při které člověk nemůže nikam dojít a nic pořádného dělat. Nejhorší v té době pro mě ale bylo, jak se zachovali lidi kolem. Opustilo mě hodně přátel a během doby návštěv mi bylo hodně smutno. Necítila jsem od lidí podporu, i když za mnou každý den chodila mamka.
Jsem věřící asi tak od devíti let, nicméně nemám úplně věřící rodinu. A když člověk kolem sebe nemá dobré vzory, tak v pubertě zvlčí. To se stalo i mě. Byla jsem necitlivá, střídala vztahy, ale nikoho jsem neměla doopravdy ráda. Snažila jsem se „užít si život“ tak, jak jsem to viděla kolem sebe: Nosí se zvonové džíny, tak si koupím zvonové džíny, moje kamarádky mají kluka, tak si ho taky pořídím. Láska? Ani jsem nevěděla, co je to láska. Myslím, že dotyční, se kterýma jsem měla vztah, si zažili svoje.
A najednou se celý tento svět zřítil jak domeček z karet. Kamarádi, kluci, ti všichni byli pryč a nechali mě v tom. Myslím, že mi to tenkrát nedošlo, alespoň ne do důsledku, ale tušila jsem to. Zbyla tu jen ta malá slabá holka, která neměla nikoho. Ale… někoho snad přece! Měla jsem Pána. Otevřela mi v tom oči jedna paní ze sboru. Tohle jsem si napsala do deníku:
16. 5. 2005
Co se týče té Vlaďky – konečně jsem to pochopila. Pán Bůh mi asi tu nemoc dal, abych si uvědomila, jak je důležité zdraví, které mi dal. A pak někdy mi ho zas vrátí zpět – pokud to bude Jeho vůle. Možná za týden možná za dva měsíce… kdo ví… Když nad tím tak uvažuju, kdysi jsem ho prosila, aby mi dal nějaké prkotiny, ale vůbec jsem nevěděla, že o tak důležitou věc, jako je zdraví můžu tak jednoduše přijít. Myslím, že jsem Mu nikdy ani za to, že jsem zdravá nepoděkovala. Teď mu děkuju, že jsem byla předtím zdravá a že jsem se tak netrápila jako teď.
Tak jsem se za to modlila. A skutečně, zanedlouho se můj stav stabilizoval, a doktor mě 14. 6. 2005 poslal na operaci. Týden poté jsem šla poprvé po operaci ven před nemocnici a… mohla jsem bez problémů chodit! Zírala jsem. Ani jsem si neuvědomila, že se už můžu normálně smát a tak. O týden později mě doktor pustil domů. Tak jsem přišla do nemocnice v zimní bundě a odcházela jsem v letním tričku.
Nejsem dnes ovšem úplně zdravá. Nemoc se občas projevuje, ale myslím, že si to Pán v mém životě používá, abych poznala, co je správné. Člověk by nikdy neřekl, jak pozná lidi, hlavně potenciální partnery, ale vlastně i přátele. Myslím, že kdybych byla zdravá, nikdy bych si nevšimla toho úžasného kluka, se kterým teď chodím. Možná bych chodila s jedním z těch, kteří mě už odepsali, když se dozvěděli, že jsem nemocná.
Bůh má svoje plány s každým, a to, že s jedním udělal to a to, neznamená, že se mnou udělá to samé úplně stejným způsobem. Asi bych lhala, kdybych řekla, že jsem Bohu vděčná za utrpení a za svou nemoc, ale vím, že si to používá. Nicméně stále věřím, že jednoho dne si použije i mé úplné uzdravení.