Jmenuji se Ivana a je mi 68 let. Až donedávna jsem žila bez víry v Boha. Narodila jsem se v nevěřící rodině, tatínek v Boha nevěřil nikdy, maminka jako mladá byla zřejmě věřící. Vystudovala učitelský ústav v klášteře. Protože žila vždycky opravdově, lež a přetvářku nenáviděla, určitě se v klášteře nemodlila bez víry. Když se naši do sebe zamilovali a po válce se vzali, tak pod tatínkovým vlivem asi přestala věřit i maminka. Alespoň nám, svým třem dětem, nikdy o Bohu neříkala. Celý život jsem se snažila žít správně, ale jen podle svých měřítek.
Asi před pěti lety jsem strávila nádherné tři týdny v lázních společně s paní Magdou, vdovou po kazateli CB. Velmi jsme se spřátelily a otevřely si navzájem srdce. Magda mi vyprávěla, jak uvěřila v Boha a vzala mě na shromáždění bratří a sester. Darovala mi Nový Zákon.
V Novém Zákoně jsem si občas četla a našla jsem tam hodně moudrosti. Často jsem si telefonovaly a stále o sobě víme vše, co se v našich životech děje. Magda se za mne denně modlila. Jsem ráda, že se teď mohu stejně modlit i já za ní. Mnohdy mi také pomohla dobrou radou. Každoročně mi posílala čtení na každý den „Dobrá setba“. Jsem jí za všechno moc vděčná.
Stále jsem cítila, že potřebuji k životu něco dalšího, něco víc. Jednoho dne se stalo, že jsem zavolala do televizního pořadu „Volejte věštcům“ a zeptala se na své zdraví. Z toho, co mi řekli, jsem byla zděšená, dostala jsem velký strach. Svěřila jsem se s tím své paní doktorce a ta mi poradila, ať se svěřím Bohu se svými hříchy a prosím za odpuštění a také mi dala adresu nejbližšího sboru církve podobné té, kam sama patří. Tak jsem přišla poprvé do „svého shromáždění“ Církve bratrské v Ostravě‑Porubě a i když jsem tam nikoho neznala, cítila jsem se tam moc dobře. Ujal se mne pan kazatel a i další lidé se se mnou zdravili. Pan kazatel a sestra Jarda se začali se mnou scházet jednou týdně a učí mě porozumět Bibli. No a při jednom takovém setkání s panem kazatelem jsem se vyznala Bohu, že věřím v Ježíše Krista – v to, že za všechny hříšníky i za mne prolil svou krev, zemřel na kříži, třetího dne byl vzkříšen, vzat na nebesa a usedl po pravici svého Otce. Prosila jsem o odpuštění svých hříchů, ze kterých jsem se vyznala a hluboce jich litovala. Potom jsem pocítila veliký klid. Strach byl pryč a já byla plná optimismu a víry, že můj další život bude dobrý. Teď se denně modlím a své starosti odevzdávám Bohu. Cítím, že už na ně nejsem sama. Také čtu Bibli a modlím se, aby mi bylo slovo Boží srozumitelné, abych si text vykládala správně, protože „Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce.“ Svoji víru jsem se rozhodla veřejně vyznat křtem, jehož svědky byli i moji blízcí. Samotnému Bohu buď chvála!
V květnu 2010 jsem otěhotněla a očekávala příchod našeho třetího syna. Toto těhotenství bylo provázeno nejen fyzickou nevolností, jak tomu bylo i v předchozích těhotenstvích, ale i silně negativními myšlenkami, které mne začaly napadat. Hlavní myšlenka, která neustále přicházela, byla, že při třetím porodu zemřu. Zpočátku jsem ji odmítala a připomínala si různé pasáže z Bible, ale po několika týdnech jsem začala uvažovat, jestli to snad není Boží hlas, abych se připravila na odchod. Modlila jsem se a hledala, co je pravda.
V říjnu 2010 jsem se zúčastnila v Praze konference o vnitřním uzdravení „Boží moc k proměně“ s Tony Kalma a Signou Bodisbaugh. Po jejím skončení jsem se šla zeptat osobně Signy na to, co mě trápilo. Signa mě ochotně vyslechla a velmi rychle mi pomohla pochopit, o co v mé konkrétní situaci jde. Modlila se se mnou a pak mi přečetla v Bibli, v 5. knize Mojžíšově v kapitole 30 verš 19:
„Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení;
vyvol si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo.“
Tento verš se mne hluboce dotkl v tom, že Bůh mi předkládá život a já si tento život můžu zvolit a budu žít já i mé potomstvo – můj malý syn v bříšku. Stalo se to pro mne zaslíbením. Znamenalo to pro mne, že Bůh mi předkládá dvě možnosti – život a smrt. Říká: „Vyber si, a pokud si nevíš rady, dám ti nápovědu, co je pro tebe nejlepší – vyvol si život.“
Doma, když mne napadala myšlenka o smrti, jsem si tento verš neustále připomínala. Bylo to pro mne hodně důležité a i pro to, co se teprve mělo stát. Dva týdny po konferenci mi lékař sdělil, že náš ještě nenarozený syn má cystu na mozku, která může způsobit komplikace nejen při porodu, ale i později. Nebyla to radostná informace, ale vybírala jsem si život a zaslíbení, které ve verši je – abych byla živa já i mé potomstvo.
Jednou v neděli, kdy měl můj manžel chvály na našem shromáždění Církve bratrské, jsme společně zpívali píseň „Duchu svatý, přijď“. Slova písně mne vedla k modlitbě za uzdravení našeho syna. Bůh ve své dobrotě vyslyšel tuto modlitbu. Syn v mém bříšku poskočil radostí. Věděla jsem, že se ho Bůh dotkl. Když jsme dozpívali, byla jsem si jistá, že cysta je pryč a syn je zdravý. Lékařské ultrazvukové vyšetření, na které jsem šla za týden, to potvrdilo, cysta na hlavičce zmizela. To bylo radosti! Zdálo se, že jsme s manželem vstoupili do poklidnějšího období těhotenství, a myšlenky na smrt skončily.
Slavný den 12. 2. 2011, kdy se náš syn Matouš narodil, proběhl v pokoji a radostně. Všechno vypadalo dobře a se šťastným koncem. Před mým propuštěním z porodnice domů se však zjistilo, že mám problém s dělohou, který se lékaři snažili řešit léky, ale to bohužel nezabralo. Týden po porodu jsem tedy musela nastoupit na operaci. V té době se k modlitbám mého manžela a modlitební přítelkyně přidali také další lidé z našeho sboru. Nebylo pro mne jednoduché si neustále vybírat život, ale operace díky Bohu proběhla bez komplikací a my s úlevou opět očekávali světlé zítřky.
Následující pondělí jsem šla na kontrolu ke svému gynekologovi, zda je vše po operaci v pořádku, ale ouha, ultrazvukový nález byl takový, jako by žádná operace neproběhla. Musela jsem tedy ihned odjet na vyšetření do příslušné nemocnice. Zde mi primář okamžitě na pátek naplánoval další operaci, kterou chtěl provést sám. Než mě propustil, musela jsem podepsat prohlášení, že si v případě zhoršení mého zdravotního stavu zavolám záchrannou službu a nechám se ihned odvézt do nemocnice.
Byla jsem vyčerpaná, Matoušek nebyl v pohodě, měl problémy s bříškem a jediné, co pomáhalo, bylo skákání na overballovém míči a to ve dne i v noci. V noci jsme se s manželem střídali, abych mohla alespoň chvilku spát. V úterý jsem si po celodenním skákání na overballovém míči šla lehnout a usnula jsem velmi tvrdě. Manžel vedle mé postele skákal na overballu s Matouškem v náručí. Náhle ve 21:21 hodin mne Bůh probudil a položil mi otázku: Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení. Co si vybíráš?“
Rychle jsem se posadila a odpověděla: Vybírám si život! V tom okamžiku se mé břicho začalo třást, jako by vevnitř byla vibrační bruska. Bůh brousil a uzdravoval. Věděla jsem, že jsem byla zázračně uzdravena díky oběti Ježíše Krista, který mne vykoupil a zaplatil cenu nejen za můj hřích, ale i za mé zdravotní problémy s dělohou.
V pátek jsme s manželem vyrazili do nemocnice na plánovanou operaci. Byla jsem přesvědčená, že na operaci nepůjdu, a proto jsme se spolu domluvili, že na mě počká, aby mě mohl vzít zpět domů. Primář mě už čekal a na posledním předoperačním ultrazvukovém vyšetření zjistil, že děloha je pěkná a zdravá. Společně jsme se zaradovali. Primář, že je to super a já, že mne Bůh uzdravil. Sestře, která mne měla odvézt na předoperační pokoj, primář řekl, že mne může odvézt tak akorát na rande. A tak jsme s manželem v 7 hodin ráno šli na rande oslavovat Boží dobrotu.
Závěrem bych řekla jen toto: „Bůh je dobrý.“
(Vyšlo v časopise Život víry 2014/9)
Dnešní svět je plný bolesti, zranění a zklamání. Někdo se s opravdovými těžkostmi potká až v dospělosti, někdo jim musí čelit již od dětství.
Já patřím do druhé skupiny. Rodiče se rozvedli, když mi byly 4 roky – a mně se zhroutil svět. Ztratila jsem bezpečí, získala pocit, že jsme bezcenná, neboť kdybych za něco stála, přece nás otec neopustí… Navíc se matka záhy provdala za muže nového – alkoholika.
Má psychika čelila jedné ráně za druhou a já neměla pevnou půdu pod nohama. Neměla jsem nikoho, kdo by mi rozuměl, kdo by se mne zastal, u koho bych nacházela jistotu, že mne nade vše miluje….
Podlehla jsem bulimii, nebyla sto studovat vysokou školu. Podlehla sociální fobii. Bojovala, co mi síly stačily, ale ty jednou došly. Dospěla jsem k názoru, že život nemá cenu, protože je naplněn jen trápením a není v mých silách na tom cokoliv změnit.
Rozhodla jsem se spáchat sebevraždu.
V tu chvíli se začala roztáčet spirála neviditelné pomoci. Příležitost opakovat ročník, možnost ubytování na kolejích, pomocná ruka matky.
Na kolejích mne čekaly dvě spolubydlící – křesťanky. Řekly mi, že o mně Bůh ví. Že mne miluje. Že když mu svěřím svůj život, promění se můj život na zemi a získám i ten věčný. Že Ježíš Kristus zemřel proto, aby byly odpuštěny hříchy každému, kdo v Něho uvěří a vyzná Ho jako svého Pána. Že na mně Bohu záleží. Že může být mou pomocí, mou silou, mým útočištěm. Že dává lásku, pokoj, radost. Uvěřila jsem. A věřím dodnes.
Všechno, co mi tenkrát na kolejích mé spolubydlící řekly, je pravda. Poznala jsem to, zažila jsem to. V mém životě se nestalo nic úžasnějšího, než to, že jsem poznala Boha.
Děkuji.
Jmenuji se Karel. Vyrůstal jsem v rodině, ve které se o Bohu nemluvilo. Jen občas jsem slýchal, že babička chodí do kostela, že tehdejší generaci chybí křesťanská výchova. Křesťané mne nezajímali, spojoval jsem si je s knězi v katolické církvi. Křesťanství jako takové se mi zdálo nudné, divné a nevědecké.
Když jsem se dostal do puberty, babička zemřela a děda, o němž jsem věděl, že je komunistou, se začal v svých 86-ti letech modlit k Bohu. Říkal jsem mu, že Bůh přece není. On mi však odpovídal, že až já budu tak starý jako je on, budu se k Bohu modlit taky. Dnes vím, že měl pravdu, a to mi zdaleka není tolik, co tehdy jemu. Na střední škole jsem se občas dostal do takových situací, v nichž mi nebylo nejlépe a ptal jsem se sám sebe, jestli je to všechno, co svět nabízí. Rozhodl jsem se volat k Bohu. Tehdy jsem mu řekl, že jestli existuje, ať se mi ukáže a ať mi ukáže, jakým Bohem je. Jestli je Alláh, Ježíš, Budha nebo někdo jiný. Později jsem na svoji prosbu zapomněl, ale rozhodující bylo, že Pán Bůh ji slyšel a nezapomněl.
Na střední, a potom i na vysoké škole jsem začal pít alkohol. Nestal jsem se alkoholikem, ale občas jsem se opil. V alkoholu jsem však žádné uspokojení nenašel. Postupně jsem zjišťoval, že mě nebaví opíjet se s „kamarády“. Začal jsem si taky vztah s vdanou ženou. Zdálo se, že si život užívám, ale v podstatě jsem ho neměl nijak naplněný, i když jsem sportoval a lozil po skalách. Do mysli se mi stále vkrádala myšlenka: „Jaký je smysl života? Je nebo není Bůh? Co se mnou bude po smrti?“ V tomto rozpoložení jsem se díval na seriál vysílaný ČT, ve kterém byly překládány vědecké důkazy proti evoluci, potvrzení informací obsažených v Bibli, které jsem doposud neslyšel. Bylo to ještě v 90. letech minulého století, kdy internet byl velkou vzácností a něco se dozvědět bylo větší dobrodružství . Začal jsem připouštět, že na Bibli by mohlo být něco pravdy. Začal jsem si proto Bibli číst.
Na vysoké škole (Technické univerzitě v Ostravě) jsem se seznámil s křesťany a mohl tak vidět, jak žijí život víry s Ježíšem. Jejich život byl úplně jiný než můj. Začalo mě to zajímat, ale styděl jsem se zeptal po příčině jejich tak odlišného života. Pak se mi do rukou dostala kniha, která vysvětlovala, o co jde v křesťanství. Kniha byla skvělým svědectvím o Boží moci v životě člověka, který tuto knihu napsal. Na závěr knihy byla modlitba, kterou jsem se rozhodl modlit, protože jsem toužil po změně, aby Bůh vstoupil do mého života a odpustil mi mé hříchy. V modlitbě jsem vyznal, že si uvědomuji, že jsem hříšný a poprosil jsem Ježíše, aby vstoupil do mého života, odpustil mi moje hříchy, a také, aby mi dal sílu žít nový život podle Božích představ.
Po této zkušenosti se začaly dít změny. Nejprve jsem ukončil vztah s vdanou ženou. Chybělo mi však společenství křesťanů, a proto jsem vyhledal křesťany, kteří byli součástí studentského hnutí Studenti pro Krista (dnes se hnutí jmenuje In-Life ). Ve skupinách jsem měl možnost studovat Bibli a díky tomu jsem začal duchovně růst. Za několik let jsem také vedl další křesťany ve skupinách biblického studia. Se společenstvím studentů jsem se začal podílet na zvěstování evangelia na vysokoškolských kolejích.
Bůh mi také do života poslal skvělou manželku Marcelu, se kterou se společně snažíme následovat Pána Boha. Společně vychováváme dvě děti. V současnosti jsme zapojeni v Církvi bratrské ve sboru v Ostravě – Porubě.
Můj život není dokonalý. Vyplývá to z toho, že jsem hříšný a dopouštím se chyb. Vím však, že díky Boží milosti mám víru a jistotu věčného života a odpuštění hříchů. A také, na základě mnoha zkušeností vím, že mi Bůh pomáhá každý den mého života.
„Jak to že já jsem já?“, zeptal jsem se jednou večer těsně před spaním své sestry. Nevím přesně, kolik mi bylo tenkrát roků, ale vím, že jsem si tenkrát poprvé vážněji uvědomil záhadnost vlastní existence. Je to, že žiju, pouhá náhoda? Proč jsem se narodil právě tady a teď? Co se se mnou stane po smrti? To jsou otázky, které se mi začaly honit hlavou.
Žil jsem jako každý jiný kluk svého věku, měl své kamarády, koníčky, snažil se být dobrý ve sportu i ve škole a docela se mi to dařilo. Studium na gymnáziu pro mne bylo v mnohém předělem. Začal jsem si mnohem naléhavěji klást otázky po smyslu života. Známý citát „marnost nad marnost a nic než marnost“ vystihoval mé přemýšlení o světě, ve kterém jsem se ocitl. Teprve později jsem zjistil, že tento citát je z Bible. Autor tohoto výroku jím ukazuje na prázdnotu života bez Boha. Prázdnotu jsem skutečně cítil, ale myslel jsem si, že ji dokážu nějak přehlušit. Tak jsem zkoušel různé věci, od romantických vztahů s dívkami, přes pařby se spolužáky, trempování až po sportovní řeholi. Všechno to mělo v mém životě nějaký význam, ale nic z toho mi nepřineslo opravdové, hluboké uspokojení.
Ptal jsem se sám sebe, jestli je možné, aby tento svět, se všemi svými divy, byl jen pouhá náhoda. Stále méně jsem dokázal uvěřit, že jako člověk jsem jen výsledkem kombinace množiny prvků po velkém třesku. Dospěl jsem k přesvědčení, že někdo za tím vším musí být. Ale kdo nebo co? Není množství různých náboženství důkazem, že Boha nelze poznat? Začal jsem navštěvovat mše v kostele, později hodiny výkladu Bible evangelické církve.
Jednou jsem byl pozván na akci, kde jsem slyšel vyprávět lidi o tom, jak se jejich život změnil po rozhodnutí uznat Ježíše Krista za Pána svého života. Moc jsem tomu nerozuměl, ale viděl jsem, že tito lidé mají něco, co já postrádám. Po nějaké době jsem pochopil, že Ježíš není výjimečný pro svoji moudrost, ale pro svoje tvrzení, že je spasitelem všech, kdo v něho uvěří. Tak jsem se i já jednoho dne rozhodl Ježíše oslovit v modlitbě a poprosit ho, aby mi odpustil všechno zlé v mém životě, vstoupil do mého srdce a vedl mě životem tak, abych se mu líbil.
Za krátkou dobu po tomto rozhodnutí jsme zjistil, že v mém srdci je zvláštní, hluboký pokoj, po kterém jsem vždycky toužil. Hluboko ve svém srdci jsem věděl, že už nemusím nic dál hledat. Bůh se mi dal poznat skrze svého Syna, Ježíše Krista a já vím, že mne miluje a záleží mu na mně. Smysl mého života je v tom, že jsem milován Bohem a smrt je jen přelomem před vstupem do jeho svaté a vznešené přítomnosti. Mohu s ním mluvit v modlitbě a naslouchat jeho hlasu při četbě Bible nebo v rozhovorech s dalšími křesťany. Ježíš jednou řekl: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, proud živé vody poplyne z jeho nitra“. Já mohu dosvědčit, že je to pravda nejen pro mne, ale pro každého, kdo se mu rozhodne uvěřit a dát mu svůj život.
Žil jsem jako každý jiný kluk svého věku, měl své kamarády, koníčky, snažil se být dobrý ve sportu i ve škole a docela se mi to dařilo. Studium na gymnáziu pro mne bylo v mnohém předělem. Začal jsem si mnohem naléhavěji klást otázky po smyslu života. Známý citát „marnost nad marnost a nic než marnost“ vystihoval mé přemýšlení o světě, ve kterém jsem se ocitl. Teprve později jsem zjistil, že tento citát je z Bible. Autor tohoto výroku jím ukazuje na prázdnotu života bez Boha. Prázdnotu jsem skutečně cítil, ale myslel jsem si, že ji dokážu nějak přehlušit. Tak jsem zkoušel různé věci, od romantických vztahů s dívkami, přes pařby se spolužáky, trempování až po sportovní řeholi. Všechno to mělo v mém životě nějaký význam, ale nic z toho mi nepřineslo opravdové, hluboké uspokojení.
Ptal jsem se sám sebe, jestli je možné, aby tento svět, se všemi svými divy, byl jen pouhá náhoda. Stále méně jsem dokázal uvěřit, že jako člověk jsem jen výsledkem kombinace množiny prvků po velkém třesku. Dospěl jsem k přesvědčení, že někdo za tím vším musí být. Ale kdo nebo co? Není množství různých náboženství důkazem, že Boha nelze poznat? Začal jsem navštěvovat mše v kostele, později hodiny výkladu Bible evangelické církve.
Jednou jsem byl pozván na akci, kde jsem slyšel vyprávět lidi o tom, jak se jejich život změnil po rozhodnutí uznat Ježíše Krista za Pána svého života. Moc jsem tomu nerozuměl, ale viděl jsem, že tito lidé mají něco, co já postrádám. Po nějaké době jsem pochopil, že Ježíš není výjimečný pro svoji moudrost, ale pro svoje tvrzení, že je spasitelem všech, kdo v něho uvěří. Tak jsem se i já jednoho dne rozhodl Ježíše oslovit v modlitbě a poprosit ho, aby mi odpustil všechno zlé v mém životě, vstoupil do mého srdce a vedl mě životem tak, abych se mu líbil.
Za krátkou dobu po tomto rozhodnutí jsme zjistil, že v mém srdci je zvláštní, hluboký pokoj, po kterém jsem vždycky toužil. Hluboko ve svém srdci jsem věděl, že už nemusím nic dál hledat. Bůh se mi dal poznat skrze svého Syna, Ježíše Krista a já vím, že mne miluje a záleží mu na mně. Smysl mého života je v tom, že jsem milován Bohem a smrt je jen přelomem před vstupem do jeho svaté a vznešené přítomnosti. Mohu s ním mluvit v modlitbě a naslouchat jeho hlasu při četbě Bible nebo v rozhovorech s dalšími křesťany. Ježíš jednou řekl: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, proud živé vody poplyne z jeho nitra“. Já mohu dosvědčit, že je to pravda nejen pro mne, ale pro každého, kdo se mu rozhodne uvěřit a dát mu svůj život.
Můj příběh začíná dne 21. dubna 2005. Je překvapivě chladné ráno a já jdu – no, spíše se snažím jít – na autobus. Můj příběh nezačíná a možná pro někoho ani nekončí pozitivně. Jedu do nemocnice. Možná jindy bych se děsila, ale teď se mi ulevilo. Mám za sebou dva měsíce krušných chvil, kdy jsem pozorovala, jak mé tělo slábne, jak se postupně nezvládám učesat, najíst, dojít do školy. Dohady o mé diagnóze byly různé: nejdříve únava z chřipky, pak jarní únava, a nakonec ze mě byl hypochondr. Před pár dny jsem upadla na přechodu pro chodce a nemohla se zvednout. Když se mi to podařilo, upadla jsem znovu, tak, že jsem se už skoro ani nepohnula. A tak mě konečně poslali na vyšetření na neurologii. Jsem ráda, že se do té nemocnice konečně dostanu, protože jen tam mi mohou pomoct. Neděsím se. Nemám představu, do čeho jdu.
Tenkrát mě napadaly různé otázky. „Proč zrovna já?“ Na tohle jsem do dneška odpověď nedostala. Moji „záhadnou“ diagnózu stanovili už první den. Pamatuji si, jak mi to pan doktor po vyšetření na EMG řekl, a já se začala smát. Zatvářil se divně a podotkl, že na tom není nic k smíchu, že to je vážná věc a že je to na celý život. Ale to nešlo… Největší peklo pro mě bylo vždy nevědět. Nevědět kdo jsem, kde jsem a co se se mnou děje. Tohle jasné slovo, ať už znamenalo cokoliv, pro mě tedy byla v podstatě velká úleva. Ještě ten den mi dali nějaké prášky, po kterých mi bylo zázračně dobře. „Když ta holka přišla, tak nemohla ani do schodů – a teď může lítat po chodbě nemocnice!“ Sestřičky byly ze mne na větvi.
Takhle to šlo nějakou dobu a já myslela, že mi už nic není. Jenže pak jsem chytla chřipku a všechno se zhoršilo na původní úroveň. Doktoři mi zvýšili dávky prášků, ale stejně mi nebylo nijak moc dobře. Dozvěděla jsem se, že jediná naděje je operace; jenže v tomto stavu mě nemohli operovat.
Bylo mi divně. Ani jsem doktorům neřekla, že se mi špatně dýchá, protože by mě nechtěli operovat už vůbec. Později jsem se dozvěděla, jaké to pro mě bylo riziko, a říkám si, že nade mnou držel ochrannou sám Bůh.
Teprve po čase jsem zjistila důsledky nemoci. Není to hrozná bolest, spíše fyzická slabost, při které člověk nemůže nikam dojít a nic pořádného dělat. Nejhorší v té době pro mě ale bylo, jak se zachovali lidi kolem. Opustilo mě hodně přátel a během doby návštěv mi bylo hodně smutno. Necítila jsem od lidí podporu, i když za mnou každý den chodila mamka.
Jsem věřící asi tak od devíti let, nicméně nemám úplně věřící rodinu. A když člověk kolem sebe nemá dobré vzory, tak v pubertě zvlčí. To se stalo i mě. Byla jsem necitlivá, střídala vztahy, ale nikoho jsem neměla doopravdy ráda. Snažila jsem se „užít si život“ tak, jak jsem to viděla kolem sebe: Nosí se zvonové džíny, tak si koupím zvonové džíny, moje kamarádky mají kluka, tak si ho taky pořídím. Láska? Ani jsem nevěděla, co je to láska. Myslím, že dotyční, se kterýma jsem měla vztah, si zažili svoje.
A najednou se celý tento svět zřítil jak domeček z karet. Kamarádi, kluci, ti všichni byli pryč a nechali mě v tom. Myslím, že mi to tenkrát nedošlo, alespoň ne do důsledku, ale tušila jsem to. Zbyla tu jen ta malá slabá holka, která neměla nikoho. Ale… někoho snad přece! Měla jsem Pána. Otevřela mi v tom oči jedna paní ze sboru. Tohle jsem si napsala do deníku:
16. 5. 2005
Co se týče té Vlaďky – konečně jsem to pochopila. Pán Bůh mi asi tu nemoc dal, abych si uvědomila, jak je důležité zdraví, které mi dal. A pak někdy mi ho zas vrátí zpět – pokud to bude Jeho vůle. Možná za týden možná za dva měsíce… kdo ví… Když nad tím tak uvažuju, kdysi jsem ho prosila, aby mi dal nějaké prkotiny, ale vůbec jsem nevěděla, že o tak důležitou věc, jako je zdraví můžu tak jednoduše přijít. Myslím, že jsem Mu nikdy ani za to, že jsem zdravá nepoděkovala. Teď mu děkuju, že jsem byla předtím zdravá a že jsem se tak netrápila jako teď.
Tak jsem se za to modlila. A skutečně, zanedlouho se můj stav stabilizoval, a doktor mě 14. 6. 2005 poslal na operaci. Týden poté jsem šla poprvé po operaci ven před nemocnici a… mohla jsem bez problémů chodit! Zírala jsem. Ani jsem si neuvědomila, že se už můžu normálně smát a tak. O týden později mě doktor pustil domů. Tak jsem přišla do nemocnice v zimní bundě a odcházela jsem v letním tričku.
Nejsem dnes ovšem úplně zdravá. Nemoc se občas projevuje, ale myslím, že si to Pán v mém životě používá, abych poznala, co je správné. Člověk by nikdy neřekl, jak pozná lidi, hlavně potenciální partnery, ale vlastně i přátele. Myslím, že kdybych byla zdravá, nikdy bych si nevšimla toho úžasného kluka, se kterým teď chodím. Možná bych chodila s jedním z těch, kteří mě už odepsali, když se dozvěděli, že jsem nemocná.
Bůh má svoje plány s každým, a to, že s jedním udělal to a to, neznamená, že se mnou udělá to samé úplně stejným způsobem. Asi bych lhala, kdybych řekla, že jsem Bohu vděčná za utrpení a za svou nemoc, ale vím, že si to používá. Nicméně stále věřím, že jednoho dne si použije i mé úplné uzdravení.
Pocházím z věřící rodiny, ale toto tradiční náboženství ve mně zanechávalo spíše negativní pocity a postoje. Neměla jsem ráda neděli, protože jsem ráno musela vstát a jít do kostela, tam to nějak přežít jednu hodinu a pak zase domů. Vadilo mi, že se mě nikdo neptal, jestli tam chci jít nebo ne, ale prostě jsem musela. Byla to moje povinnost. O Bohu se u nás nikdy moc nemluvilo a Bibli jsme měli pouze obrázkovou pro mládež, pašovanou z Jugoslávie. Toto čtení mě ale příliš nezaujalo, protože jsem těm věcem vůbec nerozuměla a nikdo mi to nedokázal vysvětlit. Také jsem prožívala velkou nejistotu v tom, jestli Bůh je nebo není. Někdy jsem si myslela, že je a někdy zase, že není. A když náhodou je, tak jak se dostanu do nebe? Také jsem se hrozně bála smrti, protože jsem tyto věci neměla vyřešené.
Když mi bylo osmnáct, odešla jsem studovat na vysokou školu do Ostravy. Byl to vlastně takový útěk před Bohem a před tím, co jsem považovala za křesťanství. Konečně jsem byla daleko od domova a mohla jsem si dělat, co jsem chtěla! Asi ve třetím ročníku jsem s kamarádkou, která byla nevěřící, začala dobrovolně chodit do kostela a také navštěvovat setkání vysokoškolské katolické mládeže. Moc se mi tam líbilo, avšak kamenem úrazu byla modlitba. Nechápala jsem, jak mohou inteligentní studovaní lidé nahlas přede všemi mluvit k někomu, kdo není vidět, a ještě k tomu být tak ponížení! Nikoho jsem se na to neodvážila zeptat, ale chtěla jsem být také taková. Jenže jsem nevěděla, jak to udělat.Také jsem chodila na kurs angličtiny do křesťanské jazykové školy, a když se mě tam jedna dívka zeptala, jestli věřím v Boha, tak jsem řekla, že ANO. Ale pak jsem se zhrozila a v duši zastyděla, protože to nebyla pravda! A tak jsem začala hledat Boha, abych jakoby zpětně dokázala a potvrdila svoje prohlášení.
V tu dobu k nám na koleje začala docházet Katka, která byla ze studentského společenství „Studenti pro Krista“. Vždycky jsem se na ni moc těšila, protože jsme ještě společně s kamarádkou studovaly Bibli, povídaly si o Bohu, o Pánu Ježíši, o nás a našich životech. Bylo to moc zajímavé, protože doma jsme se takto nikdy nebavili. Jednou nám Katka vysvětlila, jak můžeme navázat osobní vztah s Bohem – a to tím, že přijmeme Pána Ježíše do našeho života a uvěříme tomu, že na kříži zemřel i za naše hříchy. Dozvěděla jsem se, že přijetím Pána Ježíše do svého života získáme věčný život a odpuštění hříchů. Uznala jsem, že je to asi pravda, ale nedokázala jsem to přijmout. Přesto jsem často říkala Pánu Ježíši: „Vstup do mého života a dokaž nějak svoji existenci! Ať se něco stane, ať Tě třeba potkám na ulici nebo ať začnou z nebe padat trakaře!“. Jenže se nic nedělo. Až jednou, 10. prosince 1992 jsem se rozhodla, že tedy zkusím dát svůj život Pánu Ježíši, jen tak, bez důkazů. (A když to nebude fungovat, tak vlastně o nic nepřijdu.) A tak jsem to udělala. Přijala jsem Pána Ježíše do svého života. Nebylo to doprovázeno žádnými zvláštními pocity ani se nestal žádný zázrak, ale vím, že to byl ten nejdůležitější okamžik mého života.
Pán Ježíš skutečně vstoupil do mého života a začal jej měnit od základu. Začal měnit můj charakter, moje vztahy s lidmi, s rodiči, s přáteli. Mohla jsem začít Pána Boha poznávat takového, jaký je. Pán Bůh mi dal do srdce jistotu, že budu na věčnosti s ním, že mě miluje a že mě nikdy neopustí. Také dal smysl mému životu a zbavil mě strachu ze smrti. Postupně jsem Pánu Bohu odevzdala všechny oblasti svého života: školu, práci, bydlení, manželství, budoucnost, celý život.
Už je to více než sedmnáct let, co jsem se stala křesťankou, a nikdy – NIKDY – jsem toho nelitovala. V mém životě nebyly a nejsou jenom krásné a radostné dny, ale i těžké chvíle, ztráty, boje a zkoušky, ale Pán Bůh je ten, který mě tím vším provází. On je ten, který dává sílu a naději.
Pán Ježíš je živý Bůh a chce být Pánem a Průvodcem života každého člověka.