Až na dno


renca_stredniDnešní svět je plný bolesti, zranění a zklamání. Někdo se s opravdovými těžkostmi potká až v dospělosti, někdo jim musí čelit již od dětství.

Já patřím do druhé skupiny. Rodiče se rozvedli, když mi byly 4 roky – a mně se zhroutil svět. Ztratila jsem bezpečí, získala pocit, že jsme bezcenná, neboť kdybych za něco stála, přece nás otec neopustí… Navíc se matka záhy provdala za muže nového – alkoholika.

Má psychika čelila jedné ráně za druhou a já neměla pevnou půdu pod nohama. Neměla jsem nikoho, kdo by mi rozuměl, kdo by se mne zastal, u koho bych nacházela jistotu, že mne nade vše miluje….

Podlehla jsem bulimii, nebyla sto studovat vysokou školu. Podlehla sociální fobii. Bojovala, co mi síly stačily, ale ty jednou došly. Dospěla jsem k názoru, že život nemá cenu, protože je naplněn jen trápením a není v mých silách na tom cokoliv změnit.

Rozhodla jsem se spáchat sebevraždu.

V tu chvíli se začala roztáčet spirála neviditelné pomoci. Příležitost opakovat ročník, možnost ubytování na kolejích, pomocná ruka matky.

Na kolejích mne čekaly dvě spolubydlící – křesťanky. Řekly mi, že o mně Bůh ví. Že mne miluje. Že když mu svěřím svůj život, promění se můj život na zemi a získám i ten věčný. Že Ježíš Kristus zemřel proto, aby byly odpuštěny hříchy každému, kdo v Něho uvěří a vyzná Ho jako svého Pána. Že na mně Bohu záleží. Že může být mou pomocí, mou silou, mým útočištěm. Že dává lásku, pokoj, radost. Uvěřila jsem. A věřím dodnes.

Všechno, co mi tenkrát na kolejích mé spolubydlící řekly, je pravda. Poznala jsem to, zažila jsem to. V mém životě se nestalo nic úžasnějšího, než to, že jsem poznala Boha.

Děkuji.