Nevolejte věštcům, volejte k Bohu!


Jmenuji se Ivana a je mi 68 let. Až donedávna jsem žila bez víry v Boha. Narodila jsem se v nevěřící rodině, tatínek v Boha nevěřil nikdy, maminka jako mladá byla zřejmě věřící. Vystudovala učitelský ústav v klášteře. Protože žila vždycky opravdově, lež a přetvářku nenáviděla, určitě se v klášteře nemodlila bez víry. Když se naši do sebe zamilovali a po válce se vzali, tak pod tatínkovým vlivem asi přestala věřit i maminka. Alespoň nám, svým třem dětem, nikdy o Bohu neříkala. Celý život jsem se snažila žít správně, ale jen podle svých měřítek.

Asi před pěti lety jsem strávila nádherné tři týdny v lázních společně s paní Magdou, vdovou po kazateli CB. Velmi jsme se spřátelily a otevřely si navzájem srdce. Magda mi vyprávěla, jak uvěřila v Boha a vzala mě na shromáždění bratří a sester. Darovala mi Nový Zákon.

V Novém Zákoně jsem si občas četla a našla jsem tam hodně moudrosti. Často jsem si telefonovaly a stále o sobě víme vše, co se v našich životech děje. Magda se za mne denně modlila. Jsem ráda, že se teď mohu stejně modlit i já za ní. Mnohdy mi také pomohla dobrou radou. Každoročně mi posílala čtení na každý den „Dobrá setba“. Jsem jí za všechno moc vděčná.

Stále jsem cítila, že potřebuji k životu něco dalšího, něco víc. Jednoho dne se stalo, že jsem zavolala do televizního pořadu „Volejte věštcům“ a zeptala se na své zdraví. Z toho, co mi řekli, jsem byla zděšená, dostala jsem velký strach. Svěřila jsem se s tím své paní doktorce a ta mi poradila, ať se svěřím Bohu se svými hříchy a prosím za odpuštění a také mi dala adresu nejbližšího sboru církve podobné té, kam sama patří. Tak jsem přišla poprvé do „svého shromáždění“ Církve bratrské v Ostravě­‑Porubě a i když jsem tam nikoho neznala, cítila jsem se tam moc dobře. Ujal se mne pan kazatel a i další lidé se se mnou zdravili. Pan kazatel a sestra Jarda se začali se mnou scházet jednou týdně a učí mě porozumět Bibli. No a při jednom takovém setkání s panem kazatelem jsem se vyznala Bohu, že věřím v Ježíše Krista – v to, že za všechny hříšníky i za mne prolil svou krev, zemřel na kříži, třetího dne byl vzkříšen, vzat na nebesa a usedl po pravici svého Otce. Prosila jsem o odpuštění svých hříchů, ze kterých jsem se vyznala a hluboce jich litovala. Potom jsem pocítila veliký klid. Strach byl pryč a já byla plná optimismu a víry, že můj další život bude dobrý. Teď se denně modlím a své starosti odevzdávám Bohu. Cítím, že už na ně nejsem sama. Také čtu Bibli a modlím se, aby mi bylo slovo Boží srozumitelné, abych si text vykládala správně, protože „Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce.“ Svoji víru jsem se rozhodla veřejně vyznat křtem, jehož svědky byli i moji blízcí. Samotnému Bohu buď chvála!