Bible


Bible – co to vůbec je?

„Chtělo by se mi říct „nemějte strach z Bible“, ze čtení Bible, či přesněji, ze čtení v Bibli. Ale ani to není vyjadřující, Bible se nedá číst, ale jen se jí prodírat, dobývat ji, vstupovat do ní, nechat se jí omývat jako oceánem. Je to vždycky velkolepý dotyk a zápas – s nejvyšší odměnou. Jde v ní o zkušenost s Bohem, o mnoha podobách setkávání s ní – ale též o tisícileté každodenní zkušenosti nespočtu pastýřů, vojáků, celých velkých rodů, učenců, gigantických postav duchovních i vladařských, proroků… Je to úplný lidský vesmír a jsou tam obsaženy všechny lidské situace, kterými je tady na planetě možné projít. “ Autorem tohoto osobního vyznání k Bibli je basník, režisér a spisovatel, Miloš Horanský, nádherně v něm vystihl zkušenost mnohých čtenářů Bible. Co je tedy Bible?

Bible je kniha, lépe řečeno, je to soubor 66 knih, který v průběhu přibližně 1600 let napsalo zhruba 40 autorů ve třech různých jazycích a na třech různých kontinentech. Bible je poselstvím od Boha. Říkáme, že Bible je slovo zapsané člověkem, ale vdechnuté (inspirované) Bohem. Má tedy lidskou i božskou stránku. Biblické knihy většinou nejsou záznamem Božího diktátu slov jednotlivým autorům, přestože na některých místech jím jsou. Jednotliví autoři psali svým osobním stylem a Bůh je vedl právě v něm jedinečným způsobem, aby zapsali to, co On chtěl.

Bible vypráví Velký příběh o Boží lásce k člověku. Hlavním hrdinou tohoto příběhu je Mesiáš-Spasitel. Tímto Mesiášem je Ježíš Kristus. Bible ukazuje na Ježíše a Ježíš ukazuje na sebe v Bibli: „Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život; a Písma svědčí o mně.“ (Jan 5:39).
Někteří lidé říkají, že Bible je jenom sbírka pohádek. Každá pohádka začíná slovy „bylo-nebylo“. Kdo otevře Bibli a začne ji číst, žádné „bylo-nebylo“, anebo „pokud nezemřeli, žijí dodnes“ tam nenajde. Naopak, setká se s tak radikálními tvrzeními, že nejistotu ohledně pravdivosti jejího poselství těžko dokáže snést. V dnešním světe je mnoho zemí, kde se víra v pravdivost biblické zvěsti trestá smrtí. Nejen proto je poselství Bible je příliš závažné na to, abychom mohli zůstat v nejistotě.

Přesto však Bible zůstává literárním dílem. V Bibli najdeme mnoho různých literárních stylů. Najdeme v ní poezii, vyprávění, kroniky, historii, dokonce i soubory zákonů, nebo zvláštní útvary jako jsou proroctví. Bible musí být vykládána s ohledem na žánrový charakter konkrétního oddílu. Můžeme si při zkoumání a studiu Bible vzít na pomoc archeologii, historii, lingvistiku a řadu dalších vědních oborů. Přesto Bible svým charakterem přesahuje kategorie běžného literárního díla. Nakonec to však bude rozhodnutí každého jednotlivého čtenáře, jestli uzná pravdivost biblického poselství pro svůj život. Český biblista, Jan Heller, k tomu říká:

„Přistoupíte-li k Bibli a pokusíte se postihnout ji běžnými literárními kategoriemi, vidíte, že se nehodí, že praskají, čím pečlivěji je na ni přikládáte. Existuje vůbec literární kategorie, která by tu vyhovovala? Jistě, dokonce hned několik, ale nejsou obvyklé. První je “svědectví”. Představte si svědectví u soudu. Svědek vypovídá o něčem, co sám zažil, ale u čeho ostatní nebyli. Nevymyslil si to. Ale samozřejmě to líčí svými slovy a předkládá z prožité události právě jen to, co z ní sám shlédl a co z toho pochopil. A stojí za svým svědectvím celou svou osobní váhou a autoritou. Ovšem že mohou být i svědci, kteří neviděli přesně, pochopili málo anebo se dokonce dali vést něčím jiným než pravdou. Až se z nich stali svědkové falešní. – Bibličtí svědkové nejsou svědkové falešní. Ale jejich lidství vždy souzní. Vyprávějí, co dokázali pochopit, co si z prožitého dokázali vnitřně přivlastnit. Nejsou reportéři, jsou svědci.

Druhá příhodná kategorie je vyznání. Představte si zase vyznání či doznání u soudu. Vyznávám, že jsem selhal. Že jsem se provinil, že jsem něco nedokázal, co jsem měl. Že jsem něco zatajil, co jsem neměl. Vyznávám také, že ten či onen mi velice pomohl, že jsem mu zavázán a vděčný. Všimněte si zase: V pozadí je událost. Ale nereferuje se o ní objektivně: vypráví o ní ten, koho se hluboce dotkla, koho poznamenala, ba možná přímo přetvořila, kdo byl zasažen. Kdo tedy nebyl subjektem, nýbrž objektem této události.

A konečně třetí kategorie je poselství či zvěst. Řecké slovo „euangelion“ je ve své nejspecifičtější podobě zvěst o vítězství. Maratónský běžec volá na athénské agoře “Zvítězili jsme” (Nenikékamen!) a padá vyčerpáním mrtev k zemi. Posel, zvěstovatel, je ten, kdo byl vyslán s důležitou zprávou. Stalo se něco, o čem je zapotřebí povědět ostatním, něco, co má velký význam. Kdyby jim to posel nevyřídil, zradil by své poslání. Selhal by. K tomu je přece vyslán! A vyslaný se řekne řecky apostolos = apoštol. A zase: posel si své poselství nevymyslil, není jeho subjektem, tvůrcem. Byl pověřen, je jen jeho vykonavatelem. A ti, kdo slyší, mu mohou – ale nemusí! – věřit, jako tomu, kdo svědčí, nebo tomu, kdo vyznává. Vyznání, svědectví i poselství lze odmítnout. Nebo mu uvěřit a přijmout je.

Hlavním smyslem sepsání Bible, jak zde upozornil prof. Heller, není jazykovědný či historický rozbor. Tím hlavním smyslem je být Božím hlasem pro náš svět! Pěkně to napsal americký filozof s moravsko-slovenskými kořeny, Jaroslav Pelikan: „Bible je především a nade všechno zvláštní nový svět, neboť nás staví tváří tvář s Bohem, který mluví, ale zůstává někým zcela jiným, než jsme my při každé příležitosti, kdy se nám zjevuje –

 

Mé úmysly nejsou úmysly vaše,

a vaše cesty nejsou cesty moje,

je výrok Hospodinův.

(Izajáš 55,8-9)

 

Pokud se chcete pustit do objevování tohoto nového světa a vystavit se tím riziku, že se setkáte s Tím, kdo ho stvořil, rádi vám v tom budeme stát po boku. Dejte nám o tom vědět! Pokusíme se vám pomoci co nejlépe budeme umět!