Pevná naděje uprostřed nejistot!


Vždyť tento život pomíjí opravdu příliš rychle, máloco stihneme, zůstávají tu po nás věci sotva načaté, nedokončené. A tak je tomu i s celým lidstvem: jen pokusy, jen záblesky, daleko víc střepů než zachovalých džbánů, mnohým se například rozsype manželství nebo zhatí životní zaměření, leckdo dělá, co ho dvakrát netěší, protože nic jiného mu poměry neumožnily. Tak je tomu s námi se všemi, s každým jinak, a přece v tom výsledném troskotání velmi podobně, ba při pohledu pod povrch vnějšího společenského lesku, uznání, politického vlivu i mnohociferného bohatství není nakonec komu co závidět: proč třeba i úspěšné superhvězdy skáčou pod vlak nebo se smrtelně předávkují?

Ale jestliže už jednou zvěstujeme evangelium, pak vězme, že Kristus má moc zachytit celou tuhle naši pomíjitelnost, vrátit a pohřbít v ní všechno, co nenapravitelně odchází s námi do nicoty i s mnoha kdysi pučícími nadějemi, nikdy nenaplněnými, tělo naše ponížené, jak zní Pavlův termín, a že chce náš Pán proměnit tuto naši bídu k podobě těla svého zmrtvýchvstalého, oslaveného.

Smíme se na to pak spolehnout, že Kristus nepřišel nás pouze jinak nasměrovat v našem nitru, přeorientovat naše základní názory, získat pro sebe naše hlubinné city, způsobit v člověku toliko změnu jeho myšlení, metanoiu, jak se někdy učeně říká křesťanskému obrácení nebo pokání, ale chce opravdu zachytit celý náš pomíjitelný život, naši nynější existenci, a vyvýšit ji do slávy života věčného.

To, co žijeme na světě v omezení zla fyzického, jako je nemoc, potíže stárnutí a podobné nesnáze, co ale v nás i strádá pod břemenem zla morálního, jako je křivda, nespravedlnost, vykořisťování a další bezpráví od lidí, všechno dobré, co do nás Stvořitel zasadil a co za našeho života pod nejrůznějšími tlaky jen chabě živořilo při neustálém troskotání i toho nejlepšího v nás, našich prý utopických snů, našich v podmínkách světa nikdy neuskutečnitelné, a přitom tušené i toužené absolutní lásky, ano, ten nezhasitelný plamen v nás dychtící žízně po věčnosti, kterou podle knihy Kazatel nám Bůh vložil do srdce, chce náš vzkříšený Pán pozvednout ve svou výsost, učinit smrtelné nesmrtelným, každého z nás dovést k jeho zvláštnímu osobnímu dovršení, čímž nastane Zmrtvýchvstání, které jím jako prvním začalo a které on chce jako dárce života rozšířit i na nás, pokud již jeho jsme, nebo jednou budeme.“

(Pavel Rejchrt, Vavřín víry, Stafanos, str. 42-43; zvýraznění vlastní)